Je za mnou druhý týden mého putování po zemi protinožců, tak si zase dovolím pár poznámek, ať máte co závidět.
Jak jsem zmínil minule, vyrazil jsem na Coromandelský poloostrov na východ od Aucklandu. Tady jsem si v podstatě dopřál hlavně celodenní procházku podél pobřeží, což bylo úplně super. Už jsem to možná zmiňoval, ale pro připomenutí – je tu pěkně!
Dále tedy už razím maličko na jih. Navštívil jsem historické zázemí u města Whangamata. Ti tu před sto lety těžili rudu, tu tavili ve vysokých pecích, tím změnili její strukturu a snáz z ní prý pak dostali kýžené zlato. Bohužel na provoz vysokých pecí padlo nepředstavitelné množství dřeva, takže tu postupně došlo k téměř totálnímu odlesnění. Dnes už je to naštěstí historie a okolní kopce se zase úspěšně zelenají. Jeden by ani neřekl, že z těch tisíců dnešních stromů, co tu jsou, tu ještě před pár desítkami let nebyl ani jediný.
Taky jsem si dopřál zážitek velice speciální, protože už teď tuším, že byl zároveň poslední takový v mém životě. Místo každodenního chození jsem se vypravil na kajak. Plulo se docela kus podél břehu řeky, pak se muselo řeku překonat a zaplout do takového slepého ramena, kde byly dva skryté vodopády. Vypadá to jako super aktivitka. Jenže já jsem se vyklopil už asi 3 metry od břehu a v tu chvíli mi došlo, jak šíleně jsou tyhle lodě nestabilní. Druhý pokus už mi sice vyšel, ale celou dobu jsem se pak jen modlil, ať se zase nepřevrhnu, protože to vážně hrozilo s každou vlnkou. Hlavně při přeplouvání řeky jsem sledoval, kdy budu přesně veprostřed, protože mi bylo jasné, že právě tam se to stane. Nicméně řeku jsem přežil, a dokonce našel i oba vodopády. Jenže při vymotávání se od toho druhého mě z lodi shodila nějaká větev a já skončil po pás ve vodě. Jenže se nešlo dostat zpět. Dno bylo velmi měkké, takže jsem se při pokusu vyskočit jen více zabořil, břehy byly příliš strmé… Strávil jsem tam v té ledové vodě dobrou čtvrthodinku vymýšlením a zkoušením, jak se sakra dostat zpátky do toho blbého kajaku. Naštěstí za nějakou dobu připluly na dvoukajaku jakési dvě francouzské holky, patrně ze stejné půjčovny jako jsem byl já, a nabídly se, že mi pomůžou. Přidrželi můj kajak a já se tak do něj dokázal vydrápat. Naprosto vážně mi zachránily život, protože opravdu nevím, jak bych to tam byl nakonec vyřešil. Celou cestu zpátky jsem se samozřejmě zase jen modlil, ať se nepřevrhnu. A když jsem konečně dorazil do přístavu – to byl vlastně jediný opravdu šťastný okamžik celého výletu. Poučení pro příště: kajak – NIKDY!
Spravil jsem si ale náladu hned druhý den. Jednak jsem se vydrápal nahoru na nejvyšší novozélandský vodopád a koukal dolů do údolí – a to bylo super! Obdivoval jsem vodu. Já bych teda odvahu skočit ze 153 metrů neměl!
A taky se mi podařilo odškrtnout v itineráři jeden důležitý bod – vidět živého kiviho. Mají tu na jednom místě takovou něcojakoZOO, kde mají různé ohrožené původí druhy, nějaké papoušky, taky hatérii novozélandskou (koho zajímají dinosauři, ten si najde) a spoustu druhů rostlin. No a samozřejmě taky kivíky. Teda v současnosti jenom jednoho, ale ten mi stačil. Jelikož je to noční tvor, tak mu převrátili denní režim, aby z toho i návštěvníci něco měli. Prostě mu v noci svítí a na noc (skoro úplně) zhasnou. Člověku se sice honí hlavou ochranářské myšlenky, jestli je to tak v pořádku, ale zas je fakt, že jinak bych ho asi neměl šanci potkat. U samotného kiviho jsem strávil snad 3/4 hodiny, takže jsem si pěkně zvykl na tmu a dobře jsem ho viděl. Vůbec se neostýchal, procházel se po výběhu, hrabal zobákem do země a hledal něco k snědku. Občas přišel až přímo ke mě, takže jsem ho měl nějakých 10 cm před sebou. Byl úžasný, taková přerostlá plyšová hruška, které stopka míří k zemi, a která má nohy. A děsně legračně chodí, skoro jako by vždycky z jedné nohy přeskočil na druhou, ale jen skoro, není to úplně skok. Těžko to popsat – přijeďte se kouknout. Každopádně tenhle druh (kivi hnědý) prý nikde jinde takhle ukázaný nemají. Už jsem byl v několika rezervacích, kde nejsou žádní predátoři a kiviům se tam daří, ale nikdy jsem ho pochopitelně neviděl. Tak až teď.
Dalším, co jsem zatím stihnul, byly jeskyně se svítícími červi. Jeskyně všichni znáte. Znáte taky čistou noční oblohu posetou hvězdami, bez světelného smogu. Tak si tyhle dva vjemy zkuste zkombinovat. Strop jeskyně posetý miliony svítících teček, kam až oko dohlédne. Když si oči zvykly, tak jsme tam normálně viděli asi jako v noci, když ne moc silně svítí měsíc. Bylo to sice pekelně drahé (co taky na Zélandu není :-/ ), ale rozhodně to za to stálo. Navíc tihle svítíci červi nikde jinde než na Zélandu nežijí (podobní jsou prý ještě v Austrálii a v Chile), takže unikum.
No, to tak asi k druhému týdnu. Jak vidno, nenudím se ani trochu – a to je dobře.
Zítra se chystám na spící sopku, tak snad se v nejlepším neprobere. Sledujte zprávy… 😉
A abych nezapomněl – VESELÉ VÁNOCE VŠEM 🙂
P.S. jedna smutná zpráva pro milovníky Pána prstenů – zcela vědomě jsem vynechal Hobitín, i když jsem jel kolem. Místo toho jsem jel právě na ty kajaky. Říkal jsem si, že to bude lepší zážitek. Inu, chybama se člověk učí 🙂