Ahoj, minule jsem psal, že se chystám do oblasti s mizernou předpovědí počasí. Pršelo tak moc, že po cestě tam přede mnou dokonce jela loď! Sice jen na přívěsu za autem, ale i tak to celkem odpovídalo situaci. Nicméně další den už bylo fajn. Projel jsem pár městeček, kde jsem se nijak extra moc nezastavil, spíš jsem jimi projížděl kvůli pár místům, která jsou po cestě. Jako zase jedna lachtaní kolonie nebo Pancake Rocks – nádherné skály zformované vrstvami usazenin, které na sobě leží jako palačinky na hromadě – odtud název. Nádhera. Skoro je mi vás líto, že jsem takový zlý a nedávám vám žádné fotky 😉
Možná to sledujete a všimli jste si, že mám už půlku expedice za sebou. To samozřejmě znamená jen tolik, že mám ještě pořád půlku před sebou. Ale i tak si zasloužím odměnu. Zatím jsem tu projížděl jen takovými nudnými místy jako oceánským pobřežím, pralesy, mysy, sopkami, plážemi, fjordy, písečnými dunami, … prostě tak normálka. Teď tedy něco výjimečného, něco velkého. Dorazil jsem totiž k ledovcům. Jsou jich tu stovky, ale dva jsou turisticky nejnavštěvovanější, protože kolem nich vede hlavní silnice. Je to fakt super. Jako rozbouřená namodralá vlna, která se valí na údolí, když v tom ji někdo zmrazí. Když vidíte to údolí, které bylo dřív ledovcem celé vyplněno, a kouknete nahoru, kde led ještě neroztál, zapůsobí na vás, jaké šílené množství ho tam pořád ještě je. A pak na vás zapůsobí taky to, jakou rychlostí mizí. Přímo z ledovce vytéká široká bouřící řeka. Sem tam se v ní válejí kusy ledu. Toho ledu, co musí neustále tát, aby tuhle bystrou řeku zásoboval! Však taky ledovec ustupuje velice rychle. Dnes už se ani člověk nedostane přímo na něj (leda by si zaplatil helikoptéru), ale jen na vyhlídku kus od té zmražené vlny. Dál už to prý není bezpečné. Přitom ještě před 10 lety ledovec sahal až sem a lidi se po něm mohli normálně procházet. Přijel jsem prostě pozdě.
Od ledovců jsem se přesunul do Queenstownu, kde jsem mimo jiné navštívil ochranářské centrum (ano, byli i kivíci, hatérie i údajně nejinteligentnější zástupce ptačí říše – že prý ne čížek, ale papoušek kea, ale to jsou kecy!) a taky trošku potrénoval výšlapy do strmého kopce a po nádherných hřebenech, protože zítra se vydám na třídenní přechod Routeburn Track. Hodně se těším a jsem hlavně zvědavý. I proto, že ještě dnes se řeší, jestli bude možné převézt mé auto ze začátku na konec trasy. Asi až zítra se ukáže, jestli to bude možné – a kdyby ne, tak mě to stopro bude stát nějaké nervy a minimálně jeden den navíc. To jsem zvědav, co kvůli tomu obětuju. Ale třeba bude všechno OK. Každopádně jestli se příští týden neozvu, tak ještě chodím po horách.
Teď, když už mám za sebou tisíce kilometrů (přes 4), si snad už můžu dovolit pár poznámek o novozélandských silnicích. Tak především, vyživají se tu ve štěrkových cestách. Dost často, když něco není právě hlavní tah, tak je to prostě štěrkovka. Malý kousek by nevadil, ale představte si, že jedete po štěrku třeba 20 kilometrů. To už pak ten národ ani nemůžete brát moc vážně. Jsou to prostě srandisti.
Další zvláštní věc je, že ač to není rozlohou zas až tak prťavá země, tak nemají žádné dálnice. Tedy něco, čemu říkají Highway, tu mají, to ano. Ale vypadá to jako v Česku nějaká okreska z Horní Dolní. Když jedete po Highway, tak to prostě znamená, že je to spojnice dvou hodně vzdálených měst, a že nejspíš nebude štěrková. I když už jsem taky jel asi 10 km po štěrkové „dálnici“.
Abych ale jen nekritizoval, tak se mi naopak líbí značení. Berou to tu poctivě a všechno je opravdu pečlivě označeno. Rychlostní limity dokonce docela často připomínají, kdyby si řidič náhodou prve nevšim. Největší sranda je, když na štěrkové cestě připomínají rychlostní limit 100 km/h.
Silnice, když už tedy mají asfalt, jsou tu taky celkem úzké, hlavně v horách nebo podél pobřeží (takže všude tam, kudy já jezdím). Od středové čáry je jízdní pruh tak akorát na auto, pak krajní bílá čára a pak hned útes do moře. Já mám malé autíčko, takže mi na takových cestách zbývá pár centimetrů na každé straně a s těmi si musím hospodařit. Zatím jsem, naštěstí, žádnou skálu nebo sráz netrefil.
Další legrační věc, ve které se vyloženě vyžívají, jsou mosty s jediným jízdním pruhem. Hlavně tady na jižním ostrově je to snad každý třetí. Jedna strana má přednost, ta druhá musí čekat, až bude volno. Nejvíc mě ale stejně rozesmály kruhové objezdy, jejichž prostředkem projíždí železnice.
Co se mi pak líbí vyloženě hodně, je to, jak mají na Novém Zélandu zajištěné, aby řidiči dodržovali bezpečnostní přestávky v řízení. Mají tu prostě tak nádherné prostředí, že se nedá nic dělat, ale čas od času prostě musím zastavit na trochu toho pokochání se. Snažím se moc nekochat při řízení, aby ta má jízda nevypadala jako páně doktorova z Vesničky střediskové.
A na konec ještě jeden postřeh – všichni, ale úplně všichni tu jezdí v protisměru. Kolikrát mám co dělat, abych se jim vůbec vyhnul! Blbouni 🙂