Zdravím!
V tomto týdnu se bohužel stalo něco blbého – vyčerpal jsem svůj čas a tak už mi zbývá jen cesta na letiště. Vaše tajné přání (či obava – to už si každý sáhněte do svědomí) se vyplní a brzy už opět budu mezi vámi. Ach jo 😉
Na konec jsem si nechal vulkanickou oblast kolem města Rotorua, kterou se většinou na Zélandu začíná. Musím říct, že je to tu fakt zážitkové. Celá oblast je v podstatě jeden aktivní vulkán vedle druhého, magma je jen asi 3000 metrů pod zemí a každých pár metrů zpod povrchu nějakou formou unikají plyny nebo teplota. V samotném městě narazíte hned na několik parků, kde jsou bublající jezírka nebo kde se ze země zvedá pára. Je tu taky jezero, přes které vede dřevěný chodníček. Za ten přechod se tam celkem zpotíte, protože voda v jezeře je horká.
Maorové přírodní zdroje odedávna využívali hlavně k vaření (někam na zem odložíte hrnec s vodou a za chvíli koukáte, že se vaří). Evropané pak i k lázeňským účelům. Místní bahno je prý opravdu blahodárné.
Byl jsem se také podívat kousek za městem na největší vulkanický „park“ v okolí. Jmenuje se „Te Whakarewarewatangaoteopetauaawahiao“. (kdyby snad měl někdo problém to přečíst, tak je také známý pod zkráceným názvem Te Puia) Tady je pěkně všechno na jednom místě. Vodní gejzíry, bublající bahno, země rozpálená tak, že při procházce cítíte teplo od chodidel. Když to tu tak pozorujete, jak se před vámi v každé kaluži vaří voda, tak si říkáte, že to je fakt síla. Vědci prý předpovídají příští velké erupce za několik tisíc let, ale upřímně, co oni vědí?! V podstatě to může přijít kdykoliv a tady víc než jinde. Ostatně jednou takovou obří erupcí celá tahle oblast před asi čtvrt milionem let dostala svou dnešní tvář.
Vulkanická činnost a neustálé úniky hlavně sirného plynu mají také několik neblahých dopadů na člověka. Jednak jim tu mnohem rychleji chátrají veškeré stavby (síra působí na dřevo i na kovy, takže např. místní vyhlášené muzeum museli zavřít, protože zjistili, že už je v takovém stavu, že se může každou chvíli zhroutit), občas se zjistí, že si živel razí cestu, kam by neměl (zrovna tu teď řeší, co s jedním velkým hotelem, pod který se začalo přesouvat jezero s horkým bahnem – jestli nic neudělají, tak ještě pár let a celý hotel do něj zahučí). Nejmarkantnější je ale dopad sirných výparů. Prostě v celém regionu to páchne jako zkažená vajíčka. Je to fakt dost nepříjemné a ani za těch několik dnů tady jsem si na to nezvykl. Nechápu, jak tady můžou žít dlouhodobě. Třeba proto, že na všem hledají tu lepší stránku. Průvodce nám říkal, že tu mají aspoň výhodu v tom, že když si náhodou uprdne, tak nikdo nic nepozná.
Ze zasmraděné Rotorui jsem se vydal na konečnou, do Aucklandu. Po 8 tisících kilometrů (překvapivě bez nehody) jsem odevzdal vůz a vyzkoušel zdejší MHD v podobě modrých double-decker autobusů a taky příměstského vlaku. Jelikož v Aucklandu (obecně na Zélandu) není zrovna moc památek, tak tu moc nemám co vyjmenovávat. Snad jedině tu ikonickou SkyTower. Je vysoká stejně jako Eiffelovka, ale měří se to až po špičku. Vyhlídkové patro je o dost níž než v Paříži. I tak je ale vidět do dálky. Když už tu nějaký architektonický skvost přecijen je, tak před ním zásadně stojí několik aut, těsně vedle něj je buď věžák nebo blikající neony asijského bistra a můžete být rádi, když se přímo uvnitř neprodává třeba kebab. Oni opravdu neumějí prezentovat „lidskou“ historii.
Jinak je centrum Aucklandu takové neuspořádané, neexistují tu čtvrti, které byly postavené v nějakém historickém období, a mají tedy určitou atmosféru. Tady je každý dům jiný, jak se to zrovna hodilo. Kousek za centrem začíná ta správná rozlehlá vesnice. Už jsem možná zmiňoval, že místní neradi byty – každý hledí, aby žil ve vlastním domě. Když je tedy takových lidí v Aucklandu na milion a půl, tak je jasné, že je to lán jednopatrových domečků s minizahrádkou, kam až oko dohlédne. Zase si tu ale potrpí na komunity. Na každém rohu je nějaký komunitní dům, klubovna či něco takového. Dokonce jsem na několika domech viděl upozornění, že tam operuje komunitní ostraha (asi by se spíš hodilo říct „domobrana“?). Čili i když se stěhují do velkého města za prací, tak se nechtějí vzdát členství v nějakém sousedském společenství a vlastně si tak budují pidivesničky hned za městem. Myšlenka totální anonymity jednotlivce ve velkoměstě je asi neláká.
Samotný Auckland stojí na asi 50 sopkách, z nichž ne všechny jsou vyhaslé. Některé ale ano a lze se na ně vyškrábat. Taky jsem si jednou posloužil.
Tímto tedy končí (tý)denníček „z druhé strany“. Jestli jste to někdo opravdu četli, tak se omlouvám za pravopisné chyby (pokud jste si žádných nevšimli, tak se styďte vy!) a doufám, že se mi kromě pravidelné informace „pořád žiju“ dařilo držet váš přehled o tom, kde se zrovna toulám.
Na viděnou!