Ahoj!
Od minulého zápisku jsem se maličko posunul. Zatímco minule jsem byl zhruba v půlce jižního ostrova, za ten týden jsem se stihl dostat na severní ostrov a dokonce jej celý projet, takže už jsem „kousek“ od Aucklandu.
Jelikož můj čas byl vyplněn hlavně řízením, tak těch zážitků je tentokrát pomálu. Snad se jen můžu pochlubit, že jsem v mořském akváriu potkal pár zajímavých zvířátek, která bych venku takhle zblízka vidět nemohl. Hlavním lákadlem byl Little Blue Penguin. V Dunedinu jsem tyhle prcky viděl po soumraku za deště, jak upalují z moře přes pláž do úkrytu, kdežto taky jsem viděl sice jen jednoho, ale zato jsem ho měl doslova centimetry před sebou. Těžko ríct, kdo byl na koho víc zvědavý. Koukali jsme po sobě a měl jsem tak možnost si ho prohlédnout opravdu detailně. Taky jsem měl v ruce nějaké želvičky a mořské hvězdice. K vidění tu byl i mořský koník, rejnok a pár dalších zajímavých potvor.
Jeden den jsem strávil ve městě Gisborne, což je prý místo, které James Cook při své plavbě na Nový Zéland poprvé spatřil, a kde se také poprvé vylodil s cílem doplnit zásoby jídla a vody. Je to tedy místo, kde na Nový Zéland poprvé došlápla noha evropanova. Kapitán Cook tu ke svému překvapení objevil několik kmenů maorských obyvatel. První setkání ale nedopadlo úplně podle představ. Tradiční maorské uvítání totiž vypadá docela jako útok. Opravdu – zkoušejí tak charakter návštěvníka. Nic mu neudělají, ale šermují mu před obličejem zbraněmi, křičí u toho a vypadají dost agresivně. Jen ten, kdo se nezalekne a během uvítacího rituálu nehne ani brvou, je hoden jejich pohostinnosti a zájmu. Kdo se poleká, toho do své vesnice nepustí, ba ho ještě notně popoženou na cestu pryč. Problém byl, že kapitán Cook a jeho lidé se nejen polekali, ale hlavně se pustili do protiútoku. To zase překvapilo Maory, protože taková reakce je v jejich kultuře zcela nevídaná. Hlavně tedy proto, že příchozí obvykle neměli proti domácím šanci. Jenže v tomhle okamžiku se obě strany dozvěděli něco, co na více než sto let v podstatě určilo jejich místo v novozélandské společnosti. Ocelové meče a palné zbraně jsou prostě mocnější než dřevěné zbraně maorů. Cookovi lidé Maory pobili, pak se raději spakovali a odpluli pryč. Žádné zásoby tedy nakonec nezískali a Cook zátoku pojmenoval Poverty Bay – Zátoka Nouze. James Cook tohoto prvního setkání prý do smrti litoval a vyčítal si je. U jeho sochy v Gisborne je tento příběh vylíčen a je u toho dovětek, že toto setkání znamenalo počátek společného národa. Tak nevím, jestli si z těch Maorů ještě po letech nedělají srandu.
Posledním zaznamenání zvlášť hodným místem, kam jsem se cestou na sever podíval, byl East Cape. Je to nejvýchodnější cíp novozélandské pevniny a honosí se tím, že je to první místo, kde vychází slunce (neberme to tak úplně doslova). Je tu maják a k němu vede 20 km příšerně rozbité štěrkové cesty. Vybavujete si scénu z pohádky Honza málem králem, jak tam dva sedláci instruovaní Jirkou Kornem převracejí kameny na cestě, jestli pod nimi není zlatý poklad? Na konci je sice cesta bez jediného kamínku, ale zato samá díra. Tak můžu říct, že jsem tu cestu našel! Akorát to tu navíc trochu poházeli štěrkem, ale jinak je to přesné. Nicméně jsem se nevzdal, ani auto cestou nerozbil a k majáku jsem dojel. A za odměnu si vyšlápl těch 800 schodů nahoru. Je tam báječný výhled na okolní vlnité kopce porostlé trávou, sem tam shluk pasoucích se krav či koní. Nádhera.