Zdravím do Evropy!
Zatímco minulý týden byl zážitky přímo nabitý, tenhle byl takový klidnější. Trávím teď většinu času ve městech a jejich okolí. O Dunedinu jsem psal už minule. Odtamtud jsem se přesunul do Christchurch, druhého největšího města na Zélandu. Plánoval jsem si to jako takové odpočinkové procházky po památkách, když do teď jsem pořád někde lítal po horách. Když jsem se ale večer podíval do mapy, že jsem za den po Christchurchi nachodil skoro 30 kilometrů, tak mě dodatečně rozbolely nohy.
Samotné centrum města Christchurch je takové trochu smutné místo. V letech 2010 a 2011 tuhle oblast stihla nebývale silná zemětřesení, ze kterých se celý kraj vzpamatovává do dnes. Ve městě se v samém centru zřítila věž stařičké katedrály (tedy tak staré, jak to jen na Zélandu jde – stála tu něco přes 100 let) a zbytek budovy je polorozbořený, ohražený plotem a nikdo se k ní nemůže přiblížit. Původně se předpokládalo, že ruiny budou strženy a udělá se tu park nebo něco. Lidi se však proti tomu vzbouřili a nechtěli se symbolu města vzdát. Aktuálně tedy hledají způsob, jak katedrálu opravit. Můžu dosvědčit, že to budou mít fakt těžké, protože to vypadá, že se to celé zhroutí, jakmile někdo zaklepe na dveře. Kdyby to tedy nějaké dveře ještě mělo.
Kromě katedrály se tehdy samozřejmě zhroutila značná část centra, mnoho budov, spousta životů,… Celé centrum bylo kupu měsíců zcela uzavřeno. Dnes už je přístupné, ale vypadá to tu jako takové fakt velké staveniště. Je vidět, že zprovoznění průjezdních ulic bylo prioritou. Kolem nich se dnes tyčí jeřáby a vznikají zcela nové budovy. A těch několik starých, které, podobně jako katedrála, tak úplně nespadly, dodnes podpírají ocelové výztuže a hledají se způsoby i finance na to, aby se z nich ještě zachránilo, co půjde.
Aktuálně jsem se přesunul do městečka Kaikoura. Jak známo, na Zélandu žije mnoho zviřátek a některá jsem už měl tu čest potkat. Ale ještě jsem neviděl žádné rybičky. A tak jsem se tady vypravil přímo na velrybičky. Byl nádherný den, svítilo sluníčko, ale foukal vítr, takže byly vlny. A to mají hlavně delfíni rádi. Byly jich tu doslova stovky, skákali, dělali přemety, předháněli se s naší lodí. Super. A mezi nimi několik velryb. Dvě byly vidět jen z dálky, ale jedna se držela doslova na pár metrů od lodi a byla celkem aktivní. Protahovala se, samozřejmě jsme viděli to oblíbené efektní zaplutí ocasní ploutve pod hladinu (mimochodem podle tvaru a zbarvení ocasní ploutve se rozeznávají jednotlivé kusy, je to takový jejich otisk prstu). Dokonce si před námi vyskočila nad hladinu. V jednu chvíli byla celá venku z vody. To bylo naprosto neuvěřitelné. Tohle prý nedělají moc často, protože je to stojí hodně energie a nenese to žádný užitek, je to spíš pro zábavu. Strávili jsme s ní a s delfíny asi hodinu a půl a bylo to nezapomenutelné. Tady už si nevystačíme ani s argumentem „tohle máme doma v ZOO taky“. Jediné místo, kde by se totiž v Česku snad dala sehnat velryba, je pod pultem v pražské Sapě – naporcovaná na steaky. Mimochodem, už jsem několikrát zmínil vliv člověka na populace zvířecích druhů a neodpustím si to ani tentokrát. Tohoto konkrétního druhu velryby prý než je lidé začali lovit bylo na Zemi kolem 300000. Dnes již žije sotva 3000 kusů. A jeden ještě vzácnější druh to schytal tak, že z původních kolem 100000 kusů dnes přežívá 450 jedinců. I když už je většina lidí neloví, tak jim nejvíc škodí znečištění moří – jak to klasické, tak i znečištění zvukové od lodních motorů a sonarů. Je úplně super, že se i přes to pořád najde místo, kde jsou celkem běžně k vidění různé druhy a vypadá to, že se jim tu daří.