Tak přechod hor jsem úspěšně zvládnul. Byl to Routeburn Track, jeden z tzv. Great Walks, čili oficiálně nejhezčích tracků na Zélandu. Pár z nich jsem už trošku nakousnul (např. ta štreka kolem sopky Tongariro na severním ostrově byla malou částí jednoho z Great Walks), ale tohle je první (a vlastně jediný), který jsem si dal celý. A tedy stálo to za to. Jde se v podstatě dvěma typy krajiny – nižší polohy jsou pokryty bukovými lesy, kde jsou ale stromy zvláštně pokroucené (prý je to způsobené zdejšími extrémními podmínkami) a naprosto obalené mechem. Je to jako kulisa z nějaké strašidelné pohádky. Pořád jsem pokukoval, kdy se některá ta zelená paže pohne či odkud vyskočí skřítek. Asi se ale přede mnou schovali, žádného jsem neviděl. Taky je tu množství vodopádů a track přímo vede kolem některých z nich.
Když jsem ale vyšplhal nad bush-line, která představuje doslova čáru, nad kterou najednou jak mávnutím kouzelného proutku přestanou růst buky, dostal jsem se do jiného světa, kde jste obklopeni jen žlutou trávou, kameny či maximálně nějakou tou kosodřevinou. Na úbočích kopců, jak jsou hustě zalesněny, je bush-line krásně vidět – všechny stromy v určité výšce jak na povel skončí. Obnaží se tím samotné hory a ještě lépe vynikne, jak jsou zvrásněné a jak se boří jedna do druhé. Mezi nimi sedla a údolí, občas vodopád, občas říčka, sem tam nějaké to jezero. Do toho barvy (modrá obloha a voda v jezeře, žlutá tráva a slunce, šedé kameny a (občas)nebe), dokonalá pastva pro oči. Vzpomněl jsem si na jednu hlášku, že člověk v životě potřebuje taky koukat na pěkné věci. Tak tady jsem se nakoukal dosyta. Navíc se tu počasí mění vyloženě viditělně – mraky putují tak rychle, že je můžete pozorovat, jak vám plují nad hlavou, přímo vidíte, jak po kopci postupuje vodní stěna nebo naopak kde déšť končí a najednou je sluníčko. Musím říct, že tohle je jedno z nejhezších míst, jaká jsem kdy navštívil.
Dalším zlatým hřebem tohoto týdne pak byla návštěva fjordů v Doubtful Sound. Tvar krajiny by se dal přirovnat k tomu, co jsem popisoval výše, jen že do půlky kopců sahá voda a celé jsou zarostlé neprostupným deštným pralesem. Díky tomu jsem nemusel šlapat po svých, ale vozil jsem si zadek v lodi. Tohle je nejméně obydlená oblast Nového Zélandu (ostatně kdo by tu chtěl žít, když tu není nic než ten neproniknutelný prales a písečné mouchy), zároveň je to největší přírodní zerervace. Vede tudy prý i pěší track, který je ale trochu mimo mou ligu (skoro sto kilometrů, brodění řek, žádné ubytování, žádná asistence a když přijdete na konec, tak vás velmi vřele uvítají zmíněné písečné mouchy). Já jsem tedy srabácky plul a jen se kochal. Kapitán říkal, že tu velmi často bývají vidět i delfíni, ale bohužel jsme žádného neviděli. Tak až jindy.
Na samém jihu Fiordlandu si ale ještě jeden vícedenní track dopřeju. Už pozítří!