Zdravím!
Úspěšně pokračuji v poznávání protinožščího hlavního města. Posledních pár dnů jsem strávil tu a v okolí. Jeden z nejkrásnějších výletů je kousek odsud – Paliserův mys a přilehlá zátoka. Sice je sem šíleně serpentinoidní cesta, ale naprosto nádherné výhledy. Musel jsem se setsakra ovládat, abych civěl před sebe a kroutil volantem a nekoukal kolem.
Jedním z míst, kvůli kterým jsem sem vyrazil, jsou skalní hroty Putangirua Pinnacles. Jde se k nim od parkoviště přes 2 kilometry nejdřív (teď zrovna)vyschlou řekou a pak trošku do kopečka. Pražilo slunce, takže jsem byl za chvíli na ručník. Ale je to tu super. Sklály vypadají spíš jako zuby nějaké obrovské příšery nebo trochu jako madagaskarské tsingy (takový slabší odvar z nich). Přesto, že lze jít až přímo k nim, na začátku trasy visí upozornění, že jsou velmi křehké a snadno se můžou poničit, ať na ně radši lidi moc nelezou. Tak snad tu ještě chvilku vydrží. I když některé z nich jsou na takových místech, že tam se přílišného zájmu drápat se až k nim bát nemusejí.
Dalším zážitkem pro mě bylo první setkání s lachtany mimo ZOO. Kousek dál cestou na mys mají takovou trvale obydlenou skálu, kde odpočívají a vy se k nim dostanete na pár metrů. Vydržel jsem tu dost dlouho a sledoval, jak si hrají (měli zrovna mladé, takoví roztomilí kňučící válečci to byli), ale i nějakou tu šarvátku jsem zaregistroval. Je s podivem, jak až daleko od vody jsou schopní a ochotní se tím svým způsobem doplazit. Navíc po ostrých kamenech. Hlavně ti docela maličcí. Když takový prcek nakonec skočí za mámou z balvanu několikrát většího než je sám, tak to je výkon! Ještě když první, co máma udělá, je, že ho ploutví přimáčkne pod vodou, a vy jen koukáte, jak drobek polyká andělíčky a snaží se vymanit. Občas je té mateřské lásky prostě příliš.
Ale zpět do města. Taky jsem byl ve Wellingtonu v Old St. Paul’s Cathedral a to bylo nejvíc nejúžasnější místo! Je to přes sto let starý dřevěný kostel s farou. Je dosti potemnělý, protože nemá moc velká okna, ale to mu právě dodává specifickou atmosféru. Nádherná stavba! Taková dobíječka energie a nadšení.
Též jsem se stavil v místním muzeu na trochu toho poučení. Hlavně mě zajímal simulátor zemětřesení. Mimo to jsem tu ale na dlouhé hodiny uvízl u informací o tom, jak člověk po svém příjezdu Nový Zéland postupně proměnil a o dopadu těchto změn. Předlouhý výčet živočišných i rostlinných druhů, které již vinou bezohledného člověka zcela vyhynuly, je velice působivý. Výstava ale končí pozitivně – místní si teď už dobře uvědomují, že je třeba přírodu chránit, a dokonce se snaží o její regeneraci, kde to jen jde. Při pohledu na mapu zalesnění „dříve / nyní“ si ale říkám, že to prozření přišlo opravdu v hodině dvanácté, snad tedy přeci ještě včas. Opět mě pro srovnání napadá již jednou použitý Madagaskar, kde na své prozření pořád čekají. Ale tam, bojím se, je už notně po půlnoci.
Z celého muzea byl nakonec simulátor zemětřesení asi tak nejslabším exponátem. Je tu takový domeček, kam vás po skupinkách naženou, nejdřív vyslechnete srdcejímající vyprávění několika místních, jak se neudrželi na nohou, když se pod nimi hroutil dům, a pak to s vámi několikrát zaškube. Asi jako když ve stoje jedete autobusem MHD.
Protože teď všichni při psaní aktuálního data bojujeme se silou zvyku, nemůžu nezmínit oslavu nového roku. V centru Wellingtonu se pořádala oficiální oslava, tak jsem si řekl, že to zkusím. Místní ale asi na oslavy moc nebudou. Jednak, celá akce se konala v oblasti, kde je zakázaný alkohol. No dobře, to bych ještě přežil. Další přešlap ale byl v tom, že pódium umístili před vodní plochu. Takže máte snažící se umělce, pak místo „kotle“ vodu a nejbližší diváci jsou asi 100 metrů daleko. To si opravdu užijí obě stany. Do 9 večer se hrálo family-friendly, tzn. pro děti. Přesně v 9 bylo dokonce pro děti i odpočítání nového roku a pak se začlo hrát „pro dospělé“. Asi hodinku si dávali takový příjemný svěží jazz, což se mi líbilo. Paráda. Jenže pak přišel na scénu synfonický orchestr města Wellington s nějakým zpěvákem a že budou hrát známé skladby. To vypadalo zajímavě, jenže to by si nesměli vybrat samé totálně pomalé a nezáživné písně, které pokud možno skoro nikdo nezná. Málem jsem tam usnul. Tohle hrát na silvestrovské oslavě? Vážně? Korzoval jsem tedy po přilehlých stáncích, které měly vlastní hudbu (cokoliv bylo lepší než tamto!), občas se zašel přesvědčit, že se orchestr pořád neumoudřil. Chtěl jsem to zabalit, ale taky jsem chtěl vidět ohňostroj. A prostě být tam, když se rok přelomí. Tak jsem to nějak vydržel, odpočítal 10, 9, 8, 7 … 2018!
Teď si tedy můžu odškrtnout: Nový rok
– v cizině – ANO
– v teple – ANO
– v davu na ulici – ANO
– na jižní polokouli – ANO
– jako jeden z prvních na Zemi – ANO
Tolik much jednou ranou! 🙂 (jinak tedy asi spíš propadák, příště zvolím jiné hlavní město)
Po … 3, 2, 1 naštěstí hned následoval ohňostroj, který byl pěkný – tohle se jim zase povedlo. Po jeho skončení jsem to už opravdu zabalil. Bál jsem se, že se orchestr uvolí k přídavku.
Mimochodem zmínil jsem, že se to celé konalo v bezalkoholové zóně, takže žádné bouchání šampáňa. Některé skupinky lidí si vypomohly s čímkoliv alternativním šumivým. Třeba s plechovkou coly. Kreativní, ale trochu smutné.
Vy ale neklesejte na mysli – VESELÝ NOVÝ ROK VŠEM !