Minulý „týden“ byl trochu kratší, tak tenhle zase delší, ať to srovnáme. Taky jsem byl většinou v dálavě, mimo civilizaci, takže užívání počítače bylo složitější.
Dopřál jsem si totiž nejdelší túru celé expedice: Queen Charlotte Track. Bylo to na 4 dny a ušel jsem během nich přes 70 kilometrů. Ale jde se podél Marlborough Sounds (kdybyste někdo přišel na lepší překlad než Marlboroughské fjordy, dejte mi vědět 🙂 ). Je to jednak masáž ega („Dokázal jsem to vůbec ujít – jsem borec!“) – i když to nepotřebuju, protože mám za sebou Banát. Pak je to ale taky nádherná procházka většinou nikdy nevykáceným, čili skutečně původním pralesem. Je tam spousta původních druhů rostlinstva i zvířeny. Co se rostlinstva týče, jsem trošku analfabet – všechno je to zelené a rostliny rozlišuji jen podle toho, jestli po jejich pozření budu zelený taky nebo ne. Zvířena se zase většinou bojí a zdrhá přede mnou, ale alespoň ji slyším. Dlouho mi například trvalo identifikovat jakéhosi hmyza cikádě podobného, který ale kromě těch známých skřípavých zvuků ještě přidává jakési ťukání. Když se do toho pustí s vervou, tak to zní docela jako kastaněty. Už jsem si říkal, že mě sleduje nějaký hudebně nadšený tajný agent ze Španělska. Jedno zviřátko se ale ukázat nebálo, ba dokonce nás před ním varovali. Je to opeřenec kivimu podobný (a často je prý lidé zaměňují), zvaný weka, také nelétavý, také hrabavý, ale narozdíl od kivíků žije ve dne a je neskutečně oprsklý. Něco jako straka, co je líná létat. Co si nehlídáte, to vám sebere a uteče s tím. Já jsem si tedy všechno hlídal, ale tyhle ptáčky velikosti vzrostlého kuřete jsem mnohokrát potkal. Skoro vůbec se člověka nebojí, klidně si na metr přede mnou drbal peří a mně jen tak po očku sledoval, jestli se náhodou přecijen nerozhodnu ho ulovit. Přímo klovnout mi do boty sice nepřišel, ale i tak jsem si ho mohl prohlédnout pěkně zblízka.
No a to hlavní na Marlborough Sounds jsou samozřejmě ty fjordy všude kolem. Už při cestě na jižní ostrov jimi musíte proplout (proto taky ten kousek z Wellingtonu trvá 4 hodiny), ale na túře si je můžete pěkně prohlédnout. Jako široká řeka, která se ne a ne rozhodnout, kudy poteče dál – udělá tisíc odboček, ale pokaždé to po sto metrech vzdá. Nad tím se vypínají strmé kopce poseté stromy, občas dole u vody pár domečků, molo a několik ukotvených lodí. Když se koukáte do dálky, nevíte, co jsou ještě „zuby“ téhle zátoky a kde už je zátoka další. Zdá se to být nekonečné. Za ty čtyři dny máte navíc možnost si to prohlédnout za slunce, za deště, vrcholky v mracích, v mlze takové, že nevidíte málem ani ze skály dolů, prostě za všech okolností.
Po těchhle čtyřech chodících dnech jsem si dal ještě další dva v národním parku Abela Tasmana. Už to nebyla taková dálka (v průměru 10 km na den), ale kvůli nedostatku ubytování po cestě jsem musel trapně zakotvit na první štaci a každý večer se sem vodním taxi vracet a ráno se dopravit zase tam, kde jsem včera skončil. Trochu dražší, ale zato komplikovanější varianta.
Trek po pobřeží v Národním parku Abela Tasmana je pěkný, ale je vidět, že je to přecijen něco jiného než Queen Charlotte Track. Bohužel většina výhledů byla zarostlá, takže opět pro foťáky pohroma, ač oko si smlsne. Pohled se místo na fjordy nabízí na různé zátoky, moře a do něj se svažující zelené kopce. Dík dvoudennímu putování jsem to viděl za přílivu i za odlivu – zajímavé srovnání.
Na konci tohoto týdne jsem ještě absolvoval jeden ze zatím nejlepších výletů na Zélandu. Jednalo se o komentovanou vyjížďku na Farewell Spit – dlouhý písečný pás uzavírající ze severu zátoku Golden Bay na severu jižního ostrova. Individualisti smějí vlastně jen na začátek, ale protože je celý Farewell Spit přírodní rezervací, s autem sem smějí jen ochranáři a jediná licencovaná firma s turisty. Tou jsem se tedy nechal celý den vozit a bylo to super. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavostí (třeba jednu z pravděpodobných teorií, proč právě na tomhle místě každoročně uvíznou stovky velryb a jak se pak zachraňují), viděl spoustu vzácných druhů ptáků, o kterých průvodce povídal, potkal další lachtany, prošel se po písečných dunách a navštívil jsem i nejsevernější bod jižního ostrova.
Po dnešku se odpoutám od severu a začnu klesat na jih, kde předpověď počasí pro nejbližší dny hovoří o extrémních lijácích. Tak uvidíme, jestli příští příspěvek nebude jen výčet úhrnu srážek, výšky povodní a počtu utonulých turistů…
Na okraj: Ajťáci mi budou muset odpustit, že jsem zcela bezostyšně vynechal místo, které ale všichni dobře znají. Na Wharariki Beach byl pořízen snímek, který je použit jako pozadí, když zapnete počítač s Windows 10 – takový ten průhled skrz jeskyni na dvě skály vyčnívající z moře. Tak to je mizerných 30 km od místa, kde teď píšu tenhle text. Přesto se tam ale podívat nepojedu. Na severním ostrově byl mým prohřeškem Hobitín, na jižním jím budiž toto slavné místo 🙂