Minule jsem psal, že se chystám na sopku. Jestli jste celou dobu sledovali seismologické zprávy, tak jste hodní, ale dělali jste to zbytečně. Naštěstí jsem si uvědomil, že jsem bohužel udělal hrubou chybu v plánování – stalo se mi to, na co všichni upozorňují, podcenil jsem dojezdové časy na novozélandských silnicích. Zjistil jsem, že jestli věnuji čas výšlapu na sopku, tak už se nedokážu v rozumnou dobu dostat na následující štaci. Škoda. Nakonec jsem se tam přesto vypravil, že bych snad alespoň nějakou kratší procházku… jenže tam bylo hnusně, pršelo, zima a mlha taková, že jsem z parkoviště jen stěží viděl návštěvnické centrum přes ulici. Suma sumárum, nakonec jsem se na to vykašlal. Pochopitelně dole pod horou svítilo sluníčko, sice fičel vítr, ale prostě jasná známka, že se mi sopka nechce ukázat. Sopky mě, zdá se, vůbec nemají rády. Na Vesuvu to bylo to samé.
Další den jsem se vypravil na Tongariro Alpine Crossing. Je to 10 km do kopce do vysokohorské seismicky aktivní oblasti, až na vrchol vulkánů Red Crater a Rotopaunga (a pak 10 km ideálně druhou stranou dolů). Samozřejmě pršelo celou noc a celý den, a když jsem se i v tom nečase vydal vzhůru, tak se počasí zhoršovalo s každým výškovým metrem. Až skoro u vrcholu začal foukat takový vítr, že jsem se nakonec musel držet kamenů, abych se vůbec udržel na nohou. Dlouho jsem to zvažoval, ale nakonec jsem to vzdal a potupně se vrátil, odkud jsem vyšel. Mrzí mě to o to víc, že jsem se díval do navigace, a tak vím, že jsem byl asi 200 metrů od vrcholu. Ale fakt se to už dál nedalo. No, mohl jsem to tušit. Vždyť lezu zase na sopku! Ve chvíli, kdy jsem se nahoře otočil, výrazně opadla intenzita větru a než jsem došel dolů, tak bylo občas vidět i sluníčko. Naschvál! I přes to sluníčko jsem samozřejmě během posledních 10 minut znovu zmoknul. Asi na rozloučenou.
Tohle se moc nepovedlo, ale jel jsem dál. Ve městě Whanganui jsem se mj. projel posledním kolesovým parníkem, který tu vody stejnojmenné řeky brázdí už více než sto let. To bylo pěkné. Jen jsem pak byl trošku od sazí, tenhle parník totiž jezdí na uhlí, ne na dřevo. Ale byla sranda pozorovat kapitána, jak s ustaraným výrazem kroutí kormidlem a vypráví, že se tyhle lodi nedají moc dobře řídit.
Teď jsem v hlavním městě a zůstanu tu až do Nového roku. Tady je zatím zlatým hřebem návštěva přírodní rezervace na ostrově Matiu/Somes ve Wellingtonském zálivu. Je tu fakt ráj na Zemi. Jinak město samo mě moc nezaujalo. Taková vesnice rozlezlá po okolních kopcích, kde si hlavní ulice u přístavu hraje na velkoměsto, protože tu stojí skleněné věžáky. Centrum přejdete za čtvrt hodinky. Takhle nějak vesnicoidně tu ale vypadají vlastně všechna města. Novozélanďané mají vášeň pro bydlení v domě – do bytu se chce málokomu. Takže zastavují rozsáhlé plochy, na kterých stojí jeden malý jednopatrový domeček vedle druhého. Můžou si to dovolit, prostoru tu zatím mají přehršel a v cestě jim stojí vlastně jen ta příroda, kterou si tu tak náruživě chrání:)
Dovolím si ještě pár poznámek k novozélandskému jazyku. Jsou tu dva úřední jazyky: maorština a angličtina.
Maorština mi zní jako směsice divných zvuků, ale bohužel jsou jí pojmenována skoro všechna města, vesnice i body zájmu. A jelikož každé maorské slovo vypadá, že obsahuje jeden či více překlepů (některá se snad z ničeho jiného ani neskládají), tak nějak nejsem schopný si je zapamatovat. Je to trochu trapné, když se mě někdo zeptá, co jsem dělal včera nebo kam třeba mířím zítra. „Víš takovej ten vodopád tam kousek na sever a pak nějaká hora …“ – to je opravdu odpověď hodná obdivu.
Další kapitolou je pak angličtina. Byl jsem připraven na to, že ji místní trošku komolí, mají vlastní výslovnost, některá pravidla si ohnuli. Jenže praxe je daleko pestřejší. Tak především je tu velice početná asijská menšina. Asiaté pracují v pohostinství, jako řidiči MHD, ale i třeba v informačních centrech. A až na čestné výjimky mluví dost špatnou angličtinou. Že to nebudu já, kvůli komu se nedomluvíme, jsem vážně nečekal. Pak jsou tu takoví normální lidé, kteří taky mluví normální angličtinou, které rozumím a nemám problém. Žádné místní specialitky co do výslovnosti a výrazů. Paráda. No a občas skutečně narazím na někoho, kdo ctí lingvistické tradice a spustí na mě hantecem. To jsem pak zas já v roli těch asiatů – moc nevím, co mi dotyčný chce a ne a ne to pochopit. Dneska mi jeden spoluvýletník na ostrově musel otázku „How did you like it? / Jak se ti to líbilo?“ opakovat asi třikrát než jsem v ní začal rozpoznávat anglická slovíčka.
Takže mám vlastně štěstí, čekal jsem, že to tu takhle bude se všemi. Přijde mi překvapující, že se procento novozélandsky-mluvících nijak výrazně nemění podle velikosti obce. Tady ve Wellingtonu nebo v nějaké poslední díře, všude mi přijde, že se v tom vyžívá jen hrstka jednotlivců a ostatní mluví tak nějak normálně. No, uvidím ještě na jižním ostrově. Z asi 3,5 milionů obyvatel tam prý žije kolem 800 tisíc – a to ještě půlka z nich v Christchurchi, takže izolovanost by tam měla být podstatně vyšší. Jestli budou všichni mluvit „po jejich“, tak si neopatřím ani snídani.